Všichni mi říkají: "Dej tomu volný průběh, jednou to příjde samo a ve chvíli, kdy to nebudeš vůbec čekat." Ale jak mám přesvědčit svůj mozek, ba co mozek, svoje srdce, abych tomu dala volný průběh, když to srdce tak touží... touží po něčem, co se zdá tak vzdálené.

Konečně jsem potkala člověka, který chápe moje pocity, jednání. Zažil si totiž něco podobného. Chápe, protože prožívá to samé.

Jsem hodně složitá osobnost, která je ochotná ustoupit od svých požadavků, zvážit je a probrat je, ale není ochotná ustoupit od svojí podstaty. Jsem jaká jsem, lidé to se mnou nemají lehké, těžko se mi dostává pod pokličku, ale když už se to stane v plné míře, dokážu je odměnit za to, že mě berou takovou jaká opravdu jsem.

*Subektivní popis další osoby*
Osoba ženského pohlaví. Už je to nějaký ten rok, co jsem ji poznala a stále a znovu objevuji nové věci, vlastnosti, které v sobě skrývá.

*Subjektivní popis jedné osoby*
Osoba něžného pohlaví. Narodila se již před 17 lety a za ten čas stihla mnoho věcí, ale také spousta šťastných i smutných událostí dolehly na ni.

Potřebovala bych obejmout, už mi vážně chybí to živočisné teplo. V sobotu jsem dostala objetí a dneska vlastně taky, ale já teď mám takovou náladu. Už bych konečně chtěla mít u někoho náruč otevřenou a kdykoli bych chtěla, abych byla obejmuta něčíma rukama, tak by se tak stalo...

Stala jsem se na tom závislá, jednou jsem se naučila přistupovat k člověku blíže, objetí pro mě znamená něco více než jen kamarád/ka. Je to pro mě už projev citů. Někdy je to pro mě důležitější než vědomí, že někdo někde je, kdo mi rozumí, ale většinou, když to objetí potřebuju, nikdo nikde není ...

Vždycky jsem se bližšímu kontaktu vyhýbala, ale teď po něm toužím. Samozřejmě, že se mohu vrhnout do náruče někomu... někomu koho vlastně neznám a který mi to nabízí, ale cítím z toho jenom čistý chtíč, nikoli to co já potřebuji.

Asi si koupím ten polštář, na který jsme koukali o víkendu... s pacičkama a nápisem "obejmi mě"(tuším).

Chci objetí dát, ale také brát!

Nikdy jsem nevěřila, že může existovat cit tak hluboký a upřímný, že kvůli němu člověk dělá naprosté hlouposti i po letech, kdy si je jistý, že voda už dávno odtekla. Ale teď jsem věřit začala. Nejen, že jsem ho možná i poznala, ale hlavně jsem poznala člověka, který se v tom také "plácá"  už nějaký ten rok. A jak říkám, ten kdo tohle nepozná, pak nemůže pochopit co prožívám a co cítím.

Už je to přes dva roky, co jsem začala žít nový život. Před dvěma roky jsem poprvé vstoupila do našeho ústavu jako student a také jsem poprvé nasedla do vlaku směrem Praha. A tehda můj život začal. A teď? Nekončí, ale vzdaluje se mi. Za ty dva roky jsem zažila chvíle nádherné, pocity absolutního štěstí, ale taky smutku a zoufalství. Teď jede můj život téměř od začátku, nebo mi to tak aspoň přijde.