Hledá se muž, jenž měl by mě rád:

 Tak mám pocit, že mi tenhle blog nějak protéká mezi prsty. Pamatuji si dny, kdy sem přibýval jeden, dva, ale i tři články denně. Jejich kvalita? To už je věc druhá. Poslední dobou to tu nežije, nemám nápady, nic nového se neděje.

 Netuším, jak dlouho jsem tak seděla. Prostě jsem jen seděla a zírala do prázdna, na víc jsem se nezmohla. Uvědomila jsem si, že právě zažívám to, co jsem vždycky chtěla...vzrušení. Celý můj život byl nudný, ale když se konečně začalo něco dít, umírala jsem strachem. Musela jsem se vzpamatovat, prostě jsem MUSELA, za každou cenu!

 Netušila jsem, kdo to je, nebo proč mě sleduje. Věděla jsem jenom to, že jsem nikdy v životě nepocítila takový strach a zároveň touhu žít. Neustále jsem viděla jeho oči před sebou, snažila jsem se vzpomenout i na něco jiného.

 Ráno jsem se probudila celá rozlámaná, ruka mě bolela a nehezky natekla. Dala jsem si na ní studený obklad a šla si lehnout k televizi. Po chvíli jsem zase usnula a probudila se až k večeru. Znovu jsem se chtěla donutit jít ven, ale cítila jsem se ještě vyděšenější, hlavně po včerejším zážitku.

  Běhala jsem po zasněžených temných ulicích našeho nádherného města. Vždycky jsem to milovala, běhání za měsíčního a pouličního světla v poletujících vločkáchčerstvě vysypaného mrazivého mraku. Jako dítě jsem se často vyhrabala z vyhřáté postele pozdě v noci, nastrojila jsem se a nepozorovatelně jsem vyběhla do ulic a i teď jsem tomu pocitu nemohla odolat. Jenže se něco změnilo, v posledních dnech jsem se v noci necítila dobře.

 Harry Potter, ten malý ušmudlaný sirotek s jizvou na čele, který se nešťastnou náhodou stal vyvoleným. Nikdo se ho nezeptal, nikdo mu nedal pomocnou ruku. Ti, kteří o něm věděli ho hodili do propasti dospívání. Pak se najednou objeví někdo, který tvrdí, že Harry je vyjímečný a že je čaroděj a co víc, je to on, který má zachránit svět.

 Seděla jsem v okně svého pokoje v prvním patře našeho domu. Nechtěla jsem jít spát, nemohla jsem si nechat ujít tu podívanou.