Něco je špatně, něco je jinak. Chce se mi křičet, chce se mi mlátit. Nikdo tu není, nikdo mě nezná. Všichni jen soudí, všichni jen čumí. Každý chce všechno, každý chce štěstí. Mám chtít to samé, mám chtít být jiná?

 Stál na mostě u zábradlí a hleděl dolů, hlavou se mu točila jedna otázka za druhou a on ani na jednu nechtěl odpovědět. Pohnul se, udělal krok vpřed a snažil se přelézt zábradlí. Slyšel, jak se trhá látka, když zavadil košilí o šroub. "Zatracený šroub, teď budu vypadat jak bezdomovec s roztrhaným oblečením," procedil mezi zuby. Přehodil jednu nohu přes zábradlí, ale u druhé se zarazil a povzdechl si: "Tak moc jsem ji miloval," a hleděl na pruhovanou ponožku s hvězdičkami. Stál tam, hleděl do temné vody, s roztrženou košilí a jednou botou.

 Věřili by jste, že se dá zapomenout na přátelství? Ne? Dá, ale nevěřila bych, kdybych to sama nezažila.

První část příběhu zde: pajenka.svetu.cz/21744-vitezstvi-smichu-cast-i.html
Druhá část příběhhu zde: pajenka.svetu.cz/21762-vitezstvi-smichu-cast-ii.html

První část zde: pajenka.svetu.cz/21744-vitezstvi-smichu-cast-i.html 

Slzy jí stékaly po tváři, ale uvnitř se smála. Věděla, že zvítězila, za své vítězství zaplatila krutou daň, ale o to více se cítila volná. Po dlouhých dnech plných zoufalství, smutku a pláče, uviděla světlo, které prosvítalo hustou zdí stromů a lesního porostu. Zastavila se a vnímala to světlo každou buňkou svého těla. "Jsem volná, konečně volná!"

 Slibovali ochlazení a déšť...mýlili se, alespoň prozatím. Od rána sice bylo zataženo, ale k mé velké radosti po obědě vysvitlo sluníčko. Rychle jsem utíkala ven, abych stihla nachytat pár slunečních paprsků. Při té příležitosti se mi podařilo vyfotit první posly jara.

 V českém překladu (a následné transformaci) Anatomie lži.
Na tento seriál jsem taktéž narazila náhodou a opravdu mě zaujal a už se stahoval. Včera jsem viděla první 3 díly 1. serie a naprosto mě to dostalo.