Mým osudem je zůstat sama, jako kůl v plotě a vážně mi to začíná vadit, ale copak mám předstírat lásku? Přestávám věřit těm pohádkám, že jednou někdo příjde, kdo mi změní život i pohled na svět. Kdo mi rozbuší srdce jen tím, že se na mě podívá. Asi žiju moc ve svý fantazii. Jo, možná má pravdu, možná, že kdybych s potenciálními partnery trávila hafo času, tak to nějak příjde samo, ale nebyl by to pak spíš zvyk?
Proč všichni okolo mě si dokáží najít spřízněnou duši a já už pár let jenom lítám z jedný strany na druhou, jako puk po ledě a při každém úderu hokejkou pociťuji silný a bolestivý náraz? Já vím, že nejsem normální, ale copak už mě konečně někdo přesvědčí, že je to právě ON?! Umím akorát ubližovat!

* Omlouvám se*

Proč když jsem četla New Moon, proč mi to tak připomělo sebe samu? Téměř celá kniha je o tom, jak se Bella srovnává s nešťastnou láskou. Edward ji opustil(byť s dobrým záměrem, který ale Bella nevěděla) a Bela se ponořila do svého depresivního světa, kde týrala sama sebe. Pak potkala (resp. poznala ho blíže) Jacoba-skvělý, hodný, milý, ale nedokáže se do něho zamilovat. Má ho ráda a moc, ale v

Už je to přes dva měsíce, co jsem se naposledy rozloučila se svojí babičkou. Za tu dobu se stalo strašně moc věcí, ale pro mě ta zásadní byla, když jsem si uvědomila, co pro mě babička znamenala.

Prázdniny zatím nekončí, ale i přes to už můžu říct, že mi něco vzaly, ale taky hodně daly. Vzaly mi iluze i černé brýle, také babičku (pořád si nemůžu zvyknout na to, že už není). Daly mi poznání, radost, zážitky.

Chci jít svou cestou. Cestou kamenitou a náročnou. Již nějakou chvíli o tom přemýšlím, já musím. Nezvládám období depresí a pláče, smutku. Nechci už tyhle období, chci se smát a být šťastná, mít radost!

 Jsem to stále já, ta holka co se před více jak sedmnácti lety narodila svým rodičům. Za ten dlouhý čas se stalo spousta věcí, které mě ovlivnily, jak v dobrém, tak špatném slova smyslu.

"Chtěla jsem něco napsat, ale když jsem sedla ke klávesnici nešlo to. Proč? Já to neumím napsat, já to neumím ani říct!"
...city se špatně vyjadřují ve slovech a řádcích. Za city hovoří činy. Ať už jsou ty city kladné či záporné. Když řeknete:"Mám tě rád" jsou to jen slova, když řeknete:"Nesnáším tě" jsou to také jen slova, ale když k tomu druhému příjdete, položíte mu ruku na rameno nebo ho obejmete a přitisknete ho k sobě když pláče ... nebo když ho naopak odstrčite ...nemusíte z úst vypustit jediné slovo a to gesto za vás řekne víc.

Nejspíš jsem naštvaná na celý svět, na život, na osud, který si se mnou hraje, jako si hraje vítr s chmýřím.