Chtěla bych ze sebe umět shodit všechny ty zábrany, co v mém mozku mám a naplno si užívat života. Co je na tom tak téžkého?
Nic, jenom podvědomí to vidí jinak. Prosím trpělivost se mnou, jinak se moje podvědomí lekne a já budu donucena utéct... :(

... už ani nevím, proč se tenhle zvyk v naší rodině drží, ale vím, že se tu drží již odjakživa. Už jako malá jsem celý Štědrý den neměla v hlavě nic jiného, než nešáhnout na ten vypínač. Samozřejmě jsem to často porušila (možná proto mám teď takovou smůlu). Často jsem si to ale brzo uvědomila a hned zhasla, leč to už nepomůže.

Vánoce? Pche...zejtra? Hm... Ještě včera jsem si zašla na pár hodin do školy, stálo to za to... divadlo v podání našeho učitelského sboru, vánoční koledy z úst účitelů, čajíček ve školní čajovně, doma nepřijemné překapení... ale což, i tomu jsme se nakonec zasmáli. Tak nějak mám v duši klid a mír a o tom ty Vánoce přeci jsou...

Dneska jsem poprvé vyměnila motorku za auto a zajela si první neoficiální jízdu svého života v tomto dopravním prostředku. Ze začátku mírně stresující, ke konci trochu akční, ale jinak musím říct, že jsem si stála obstojně.

Díky tomu, že ve čtvrtek začínám ve škole v 7 a končím o půl 12 a spojení jsou přímo tragická, rozhodla jsem se naposledy vytáhnout svoji motorku v tomto roce. Jak se ukázalo, dobrá volba to nebyla. Moje poslední jízda v tomto roce, mohla být poslední úplně.

Tak jsem si tedy včera vyrazila na malý výlet do Pardubic, kde hlavní náplní byl film New Moon.

Posledních pár dní vážně nemám sílu nic dělat, chybí mi enegrie. Usínám za pochodu, nejsem schopná se na nic soustředit a přitom nic nedělám. Je za mnou klasický týden, trocha školy, trocha učení, trocha jiných měst ... nic mimořádného z čeho bych měla být unavená. Je to snad podzimní únava?

Od soboty se pohybuju jenom v přítomnosti zvířátek a věřte, že kdyby uměli obejmout, nikoho jiného bych nepotřebovala. Náš zvířecí harém se hold rozrostl, i když u jednoho zvířátka jen dočasně, byla to sranda.