Jak mám v pár řádcích shrnout události tohoto víkendu? Ne nebojte se, zas ta tolik se toho nestalo, ale v sobotu jsem stačila navštívit 2 muzikálová představení a na přelomu soboty a neděle jsme se dokázaly téměř povraždit v polštářové bitce.

Tak jsem se dneska po delší době koukla do kalendáře a zjistila, že do prázdnin už zbývají 2 týdny a pár dnů.

Ano a je to znovu tady, znovu dělám pomyslnou tlustou čáru za svým životem. Tentokrát ta čára bude zaměřená hlavně na vztahy mezi lidmi a mnou.

Ač mám na to ještě dost času, měla bych si už upřesnit, co bych vlastně chtěla dělat po gymplu. K tomu se totiž zaměřují i předměty k maturitě a případné semináře do septimy. Nějak se pořád ale nemůžu rozhodnout. Chtěla bych se prostřednictvím blogu zeptat vás, jestli nevíte o nějaké škole. Podmínkou je, aby škola byla v Praze. Zaměžření: psychologie, biologie, literatura, filosofie, částěčně dějepis. Jedno z toho, popřípadě víc ;-).. jsou to předměty, které mě baví a zřejmě z nich budu i maturovat. Ale co dál? Pomůže mi někdo? Poradí?

Kdo si myslíš, že jsi?
Myslíš, že mi můžeš nadávat, ponižovat mě?
A opravdu doufáš, že když mi tohle budeš dělat, že já ti pak budu ve všem vyhovovat?
Myslím, že jsem pro tebe udělala dost, tak proč mi to oplácíš, tak jak oplácíš...
Proč na mě řveš?
Moje trpělivost přetekla, nech mě žít, tak jak já chci...
...nech mi můj vkus, nech mi můj život!
Co ti je do toho, že sedím na netu víc než se bavím s lidmi, zkus si moji situaci.
No jo, nechodím na diskotéky, nevožírám se, tak proto jsem špatná?
Já nechci být jako ty, to ani omylem...
Já ti tvůj život ale neberu, neříkám ti, jak je špatný a odporný ...
Dej mi už sakra pokoj...
Tak dlouho jsem se snažila s tebou vycházet, tolik nocí jsem probrečela ...
Teď už brečím jen výjmečně, když mi zase řekneš něco hnusnýho...
Seš hnusnej tak jenom na mě?
Proč?
Víš co, nech mě bejt, nech mě žít, nech mi můj život, přestaň mi cpát tvoje názory, přestaň mi cpát tvůj život, přestaň mi říkat, jak jsem hnusná, tlustá, namyšlená... DOST!

Všem nezasvěceným: psáno v afektu však pravdivě, jako to cítím, už dlouho... díky že vás mám a že to sem můžu napsat! Že to mám KAM napsat!

Jednou maximálně dvarkát do roka se vždycky něco stane, mně rupne v hlavě a já začnu sportovat. Kdybych začala sportovat zdravě a s mírou, tak by to bylo jenom dobře a snažila bych se to praktikovat častěji, jenže to bych nebyla já. Já si totiž jednou až dvarkát do roka dám pořádně do těla. A právě včera to jednou až dvakrát do roka přišlo. Honzí mě vytáhl na kolečkové brusle,na takový "malý" výlet z Pardubic pod Kuňku (kam jsme se nakonec nedostali;-)). Cca ten výlet byl tak 20 km. Což pro mě, rekreačního jezdce s úlevou z tělocviku a značným problémem na kolčekáčích vydržet dýl než pár minut,bylo opravdu namáhavé. Maminka byla jasného názoru, že to nemůžu nikdy dát, za to já jsem si začala věřit (když jsem mohla dát 30 km pěšky, 50 km na kole, tak proč ne tohle!). Samozřejmě, že jsem čekala, že to nebude úplně ideální, ale šla jsem do toho po hlavě!

Dneska se mi zase jednou zdál sen, který se mi vryl do paměti a když jsem se probudila, ptala jsem se sama sebe, co to vyvolalo a jaký to mělo smysl. Jsou to všechno jen sny, nikdy nepoznám proč jsou, ale nad některými vážně nezbývá než mávnout a zapomenout. Ale co když to nejde?

Nejspíš jsem naštvaná na celý svět, na život, na osud, který si se mnou hraje, jako si hraje vítr s chmýřím.